Publikováno 30. 11. 2017

BLOG: Pět minut a dost aneb Rychlé rande na vlastní kůži

Když člověk touží po lásce a ona jej stále dokola míjí a opovrhuje jím, jako by jí snad ani neměl býti hoden, ptá se pak takový člověk sám sebe, co všechno ještě může udělat, aby šel lásce co nejvíce naproti.

Je pravda, že jsem ještě ani zdaleka nevyčerpal všechny možnosti, ale ta varianta, kterou jsem nakonec zvolil, se mi zdála být v mé situaci zřejmě nejschůdnější. Speed Dating neboli Rychlé rande neexistuje jen v amerických filmech, ale lze jej absolvovat i v naší zemi.


Znáte to, jak se v jeden večer na jednom místě sejde určitý počet mužů a totožný počet žen, přičemž všichni jsou nezadaní a touží se seznámit, třeba se i zamilovat a žít si svůj malý velký sen o vzájemné lásce, touze, vřelosti, porozumění a sdílení životů s někým, kdo je bude brát takové jaké jsou a bude je mít upřímně a z hloubi srdce rád? A aby toho tito lidé dosáhli, vyzkouší si třeba i tuto akci, při níž každá slečna sedí u jednoho stolečku, pánové se rovněž usadí každý k jednomu stolečku naproti jedné dívce, pár minut si povídají, po uplynutí času zazní zvonec, a pánové se každý posunou o jeden stoleček, a tak to jde pořád dál, dokud tedy každý muž alespoň trochu nepozná každou z těch dívek. Na konci pak každý z účastníků zaškrtne ve formuláři, kdo z jeho protějšků ho za ten večer zaujal a koho by chtěl poznat blíže, přičemž může zaškrtnout klidně všechny. A zaškrtne li-si muž dívku, která si zase zaškrtla jeho, pořadatel jim dá na ně vzájemně kontakt a je jen na těch dvou, zda se zkontaktují a zkusí z toho vytvořit něco víc.

 

Rychlé rande

 


Takové Rychlé rande má oproti klasickým internetovým seznamkám jednu velkou výhodu. Není to o vzhledu. A to je ten důvod, proč jsem se rozhodl do toho jít. Nestojím o krásnou tvářičku, která neví, o čem je život a svět. A tady na té akci jsem během těch pěti minut, které jsem s každou z těch dívek ten večer strávil, docela dobře poznal, jaká asi je co se týče inteligence, zájmů, reakcí. A právě to je pro mě rozhodující. Během pár minut zjistit, jestli bych si s tou slečnou měl co povídat, jestli jsme třeba i na podobné myšlenkové vlně, zkrátka jestli mi vyhovuje, to je prostě super.


Tato akce se konala v Táboře pro věkovou kategorii 20-35 let a sešlo se nás 11 mužů a 11 dam. Tento pořadatel tuto akci organizuje samozřejmě i v Budějcích, kde žiju a kam jsem byl původně přihlášen, ale protože budějcký termín zatím nebyl a není vypsán (naposledy se budějcký večer pro tuto věkovou kategorii konal v půlce května), paní pořadatelka mi zavolala, jestli bych se chtěl zúčastnit akce v Táboře, který je od Budějc vzdálen zhruba hodinu jízdy. Nakonec jsem souhlasil a v duchu jsem si pomyslel, že když nic jiného, aspoň si to vyzkouším nanečisto před budějckou akcí. Do Tábora jsem se svezl autem ještě s jedním sympatickým mladým mužem (paní pořadatelka nám na sebe dala kontakt), který tam rovněž cestoval z Budějc, takže cesta díky povídání docela příjemně a rychle utekla. Na místě jsem si vybral z míst pro pány, která ještě zbývala, místo (stoleček) číslo 1, což bylo číslo, které jsem si s sebou celý večer nosil od stolečku ke stolečku a pokud si mě nějaká dívka chtěla vybrat, musela na konci akce zakroužkovat ve formuláři číslo 1. U tohoto stolečku už byla usazená i jedna ze slečen, takže ještě před oficiálním zahájením jsme si pár minut povídali, čímž jsem na tuto slečnu měl vyhrazeno přece jen trochu více času než na ty ostatní. Po oficiálním zahájení akce už to všechno nabralo na obrátkách a já jsem se jen nestačil divit, jak rychle ten čas utíká. Od první slečny jsem se přesunul ke druhé, pak ke třetí, ke čtvrté, a tak dále, až jsem opět doputoval ke slečně číslo 1, kde jsem tento večer zakončil.


Teď přemýšlím, jestli ode mne čekáte, že se rozepíšu trochu více o zážitcích z jednotlivých rozprav. Co se týče vzhledu dam, je velmi netaktní se o tom nějak blížeji šířit. Já sám jsem většinu života nebyl nějak hezký či sympatický a drásalo mě, když mě někdo hodnotil podle mého obtloustlého vzhledu. A díky tomu jsem se naučil, že vzhled není vůbec určující pro to, jestli mě někdo dokáže zaujmout. Takže obecně řečeno každá z dívek byla něčím krásná, každá mě dokázala zaujmout, s každou jsem si měl celou tu dobu o čem povídat a myslím, že jsem za celý večer neměl u žádné z dívek ani jedno hluché místo plné trapného mlčení. Ale co bylo z mého pohledu hlavně a především důležité. Celý večer jsem byl sám sebou, na nic si nehrál, nic si nevymýšlel. A snažil jsem se být co nejgalantnější, takže ač se mě každá z dam zeptala na věk, já se na něj nezeptal ani jedné z nich, jelikož za prvé mi přijde nevhodné ptát se při prvním setkání nějaké slečny na věk, a za druhé věk je jen číslo, které mi neřekne nic bližšího o tom, jaká ta dáma je, a nijak mě neposune v rozhodování, jestli se s ní chci znovu vidět. Mně stačilo vědět, jestli ta slečna studuje či pracuje, to jsou určité indicie a ptát se pak dál na věk už bylo z mé strany bezpředmětné.


A jak asi ty rozhovory probíhaly? Nevím, jestli si vzpomenu na vše a rozhodně z toho nechci dělat nějakou detailní reportáž. Ale už před touto akcí jsem si naplánoval, že každý z těch hovorů začnu jednoduchou otázkou "Jaký jsi dnes měla den?". Od toho se pak případně ten hovor mohl začít různorodě odvíjet a ve výsledku jsem skutečně tuto otázku většině slečen na začátku hovoru položil (myslím, že asi jen u třech z nich na tento úvod z nejrůznějších příčin nedošlo). Pak samozřejmě klasika, řekli jsme si jestli studujeme nebo pracujeme, jaké máme koníčky, jestli máme doma zvířátka, jestli jsme kuřáci či nekuřáci, z jakého města pocházíme. To byly ty klasické části rozhovorů, ale pak nastaly třeba i zajímavější varianty. Měl jsem pocit, že jedna ze slečen zkouší pány z etikety, a jelikož já nějaké základy etikety mám osvojené, zřejmě jsem u této slečny prošel. Oproti všem ostatním slečnám totiž nezačala hovor tykáním, ale vykáním, načež s tykáním jsem nezačal dříve, nežli mi ho ona sama nabídla, a pak jsme se i chvilku o etiketě bavili. Jinou slečnu zase zajímalo, zda chytám Pokémony. A další zase byla evidentně stydlivá a často koukala do stolu, takže tomu jsem musel přizpůsobit hovor a snažil jsem se to odlehčovat různými vtípky, abych jí to usnadnil a spatřil alespoň trochu z jejího úsměvu a pohledu.


Prostě to byla pestrá směsice různých stylů slečen a různých druhů hovorů, která pro mě ve výsledku byla ohromnou školou. Opět jsem se zase o něco více zdokonalil v komunikaci s opačným pohlavím a hlavně jsem zjistil, že když se nebojím mluvit, a když příliš nepřemýšlím nad tím, jestli neřeknu nějakou blbost a nenastane trapné ticho, tak je ze mě docela v pohodě muž, který umí být zajímavý, zábavný a ve výsledku vlastně i u ženského pohlaví docela žádoucí. Ale to už narážím na konečné výsledky, které zmíním až ke konci příspěvku. V zásadě je důležité především to, že jsem si ten večer perfektně užil, a že mi to opravdu hodně dalo. A protože jsem si krásně a nenuceně popovídal se všemi dívkami, a protože pět minut pro mě prostě bylo málo na to, abych je dobře poznal, a protože jsem si dokázal představit, že bych klidně s každou z nich dokázal někam zajít a blíže se seznámit mezi čtyřma očima, zakroužkoval jsem všech 11 dívek. Když jsem pak jel domů autem opět s tím dalším mladým mužem, a tentokráte ještě s jednou z těch dívek, která tam ten večer rovněž byla, a která rovněž žije v Budějcích, všechny ty vzájemné rozhovory se mi v hlavě spojovaly do jedné ohromné mazanice. Teprve další den si můj mozek dokázal začít rozpomínat na jednotlivé rozhovory, selektovat je a přiřazovat jednotlivé informace ke konkrétním dívkám.


A výsledek? Pro mě ohromující a docela šokující. Akce se konala v pátek od 19 hodin, a už druhý den před 12. hodinou mi paní pořadatelka a zároveň moderátorka akce volala telefonem výsledky. A prý jsem se stal, ještě spolu s jedním pánem, rekordmanem večera. Z těch 11 dívek si mě totiž zaškrtlo hned 6 dívek. Já se ani po té informaci nezmohl na žádnou adekvátní reakci, tak jsem si jen napsal jednotlivá telefonní čísla tak, jak mi je paní pořadatelka nadiktovala, přičemž mi samozřejmě řekla i o jaké dívky konkrétně šlo (měl jsem z předchozího večera poznámky, které jsem si ke každé dívce dělal, takže tyto poznámky mi zpětně byly velkým pomocníkem), hezky poděkoval, zavěsil a horko těžko jsem vstřebával, že jsem byl takto úspěšný. Já, kterého nikdy žádná holka nechtěla? Já, který se nikdy nelíbal ani neměl sex? Já, který měl celý život pocit, že se holkám nikdy nelíbím a líbit nebudu? Já se sklony k sebepodceňování? Já, který celý život bojoval s nízkým sebevědomím? Co se to sakra s tím světěm děje? Tohle přesně byly a stále jsou moje myšlenky. Najednou je tu někdo (a není to jen jedna dívka), kdo o mě projevuje zájem ne jako o kamaráda, ale jako o muže a o případného budoucího partnera do vztahu. To je pro mě úplně nová situace. Říkám si, co to znamená? Fajn, zapraccoval jsem na svém vzhledu, na svém sebevědomí, na svém vystupování a komunikaci s opačným pohlavím, přestal jsem sebe a život brát vážně. Ale fakt stačí jen tak málo, aby najednou začal mít dosud nechtěný muž, kterému za půl roku bude 30 let, úspěch u opačného pohlaví? Beru to jako úspěch, a zároveň to přijímám s pokorou, ale stále ještě jsem se s tím úplně v hlavě nesrovnal.

 

Rychlé rande

 


Nicméně když už o mě byl projeven zájem, když už jsem to absolvoval, když už mám šest telefonních čísel, tak na co čekat? Respektive nelze asi očekávat, že ty dámy se ozvou samy, i když ony rovněž dostaly od paní pořadatelky moje číslo, ale je logické, že jako první kontaktuje muž dívku... Původně jsem to plánoval jen jako zahřívací zkoušku před budějckou seznamovací akcí. Chtěl jsem si jen vyzkoušet, jak jsem dobrý v komunikaci s cizími slečnami, nic víc. Ale třeba z toho bude něco pěkného. Třeba z toho bude něco víc a jednou budu svému dítěti vyprávět, jak jsem jeho maminku poznal na rychlé seznamovací akci. A nebo třeba z toho nebude nic. Nechám tomu volný průběh. Ale hned v sobotu jsem zkontaktoval první slečnu (ty slečny jsem si tak nějak seřadil podle toho, která mě ten večer zaujala nejvíce, a tahle byla v tomto seznamu na prvním místě). Bohužel to zůstalo celý den i prvních 12 hodin následujícího dne bez reakce. A protože mi přijde nefér kontaktovat najednou více dívek, tak vždy chci být v kontaktu jen s jednou, dokud si nebudu jistý, že z toho buď něco bude, nebo nic nebude. Takže teprve druhý den jsem kontaktoval další dívku, a ta už zareagovala s pozitivní odpovědí. Takže teď se soustředím na ní, dohodneme setkání, a uvidíme, jestli si sedneme i takhle mezi čtyřma očima. Pokud ano, nemá smysl pokračovat v kontaktování dalších dívek. Pokud ne, zkusím další čísla, i když s tím rizikem, že už třeba ty dámy budou spárovány s jinými pány z té akce, kteří byli rychlejší než já. Ale přijde mi nefér dávat naději více dívkám najednou.


Uvidíme, jestli tato akce přinese nějaké ovoce. Ale nelituji ani toho, že jsem se jí zúčastnil, ani těch čtyř stovek korun, které mě účast stála. Když nic jiného, tak mi tato akce pomohla opravdu hodně navýšit sebevědomí, pochopil jsem díky ní, že zřejmě mohu a mám dívkám co nabídnout, a že se nemusím bát s nimi normálně mluvit. Což je hodně pozitivní zjištění. A první výsledky mého úspěchu na této akci už jsem pocítil hned včera, kdy jsem jel vlakem do Prahy, kam mě spolu s dalšími kolegy pozval můj šéf na neformální posezení. Původně to měla být grilovačka na lodi, ale kvůli deštivému počasí jsme strávili pár hodin v restauraci, a když pršet přestalo, neměl jsem už na přesun na loď energii, kterou mi vzaly uplynulé dni a taky určité problémy v rodině, takže jsem kvůli únavě přišel možná o jeden z nejlepších životních zážitků. Ale věděl jsem, že když na tu loď půjdu, budou mi zbylé síly ubývat hodně rychle, bude se do mě postupně dávat zima, takže si to neužiju a ještě by hrozilo, že zkazím náladu ostatním. Takže jsem vyrazil na poslední vlak z Prahy do Budějc, který odjíždí z Prahy 4 minuty po půl jedenácté, a v tom vlaku jsem téměř celou cestu prospal, jak jsem byl unavený. Ale zpět k tomu, co jsem chtěl původně napsat. Když jsem jel do té Prahy, přisedla si ke mně do kupé mladá sympatická slečna. Chvilku jsem váhal, ale nakonec jsem se jí zkusil zeptat, jestli taky jede do Prahy, ona zareagovala, tak jsem se zeptal, jaké tam má plány, a už jsem se začal v tom rozhovoru rozjíždět, a slečna pořád reagovala a nezdálo se, že by jí to bylo protivné. Ve výsledku jsme si povídali asi polovinu cesty, pak jsem viděl, že se jí zavírají oči, tak jsem v komunikaci ustal, ale bylo příjemné zjistit, že jsem schopen už i oslovit cizí slečnu ve vlaku a vést s ní hovor. Nakonec jsem jí dal své telefonní číslo a svůj Facebook, kdyby kdykoliv cokoliv potřebovala. A jsem přesvědčený, že nebýt Rychlého rande, při kterém jsem se v té komunikaci s opačným pohlavím otrkal, asi bych si s tou slečnou ve vlaku povídat nezačal.

 

ČTĚTE TAKÉ:

BLOG: Hlavně nebýt podpantoflák!

Jaké je vaše sebevědomí?


Tak nějak přemýšlím, jestli má cenu plodit k tomu nějaký závěr, když jej vlastně ještě neznám. Ale ať už to dopadne jakkoliv, ať už zažiju svůj první partnerský vztah nebo ne, stálo to za to. Nelituji ničeho, co v životě dělám. Protože je mi jasné, že v horším životním období, než ve kterém jsem byl před tím, než jsem začal měnit svůj život, už nikdy nebudu. A tím pádem se nemusím bát, že řeknu nebo udělám něco trapného, protože nic horšího, než že to bude trapné, se stát nemůže. Hlavní je, že mě ten život baví, že si ho užívám, a že objevuji i ty jeho krásy, které mi dosud zůstávaly utajené, které dosud byly mnou neprobádané, a které mému životu třeba konečně dají ten správný smysl. Sám jsem zvědavý, co přinesou další dny a týdny. Ale myslím, že letošní rok by mohl být tím dosud nejlepším a nejúspěšnějším rokem mého života. A přesně kvůli tomu mi stálo za to svůj život před těmi dvěma lety a 3 měsíci začít měnit. Vytrval jsem a zdá se, že začínám sklízet to, co jsem si ani neuměl představit. Jsem stejný, ale přesto jiný. To dobré ve mně zůstalo, ale přidalo se k tomu to ještě lepší a ve výsledku začínám být takový, jaký jsem si přál být snad už od puberty. A doufám, že budu stále dobrý, stále pokorný, stále vděčný za vše pěkné, co mě potkává. Nechci považovat nic z toho pěkného, co mě potkává, za samozřejmé. Chci si to hýčkat jako tu největší vzácnost, na kterou se nemohu vynadívat. Chci a budu se i nadále řídit heslem "Buď lepší". A doufám, že můj život už pro mě začne být konečně tak smysluplný, jak smysluplným jsem si ho vždy přál mít. Jsem odhodlaný udělat pro to maximum!

 

Článek je převzat z blogu zijujenjednou.blog.cz

 

Nova action/Blog.cz

Diskuze