Publikováno 11. 10. 2017

BLOG: Být "pivařem" už není ostuda

Hospoda
Zdroj: Thinkstockphotos

Dnešní pivaři - kdo jsou a co vlastně chtějí?

Úvodní větu jsem si, možná trochu nezvykle, vypůjčil z díla B. Šmerala ("Kdo jsou a co chtějí sociální demokraté").
Ono se to má asi takhle, slovním ekvivalentem výrazu "vinař" je ve vztahu k pivu patrně "pivař". Nelze si ale nevšimnout jistého rozdílu ve vážnosti obou oslovení. Když tedy už hovoříme o "vinaři", tak si většinou asi představíme úctyhodného jedince, který labužnicky degustuje tento slavný nápoj boha Dionýsa, jeho pivní ekvivalent ale v lidové představě obvykle nabývá dost neveselých kontur, když jedna z prvních asociací míří k velkému pupku, který vznikl nezřízeným polikáním hektolitrů piva každý den. Takový pivař pak obvykle bývá popsán i jako osoba veskrze odpudivá, s umaštěnými ústy (pivečko se musí něčím promazat, třeba tlačenkou) a zažloutlými nehty, protože bez pořádného žvára si prostě pivko jen tak nevychutnáme, že...

 

V Čechách je trochu problém se samotnými Čechy, myslí si totiž, že v oblasti piva patří mezi nedostižný pupek světa. Pravdou je, že ve světových žebríčcích jeho konzumace se umísťují pravidelně na špici, to ale nemusí nutně nic znamenat. Z Indů také neděláme filmově vzdělaný národ jen kvůli tomu, že jejich země produkuje zdaleka nejvíce filmů na celém světě. Problém spatřuji v tom, že v Čechách (záměrně nezmiňuji ČR, ze zkušenosti totiž vím, že na Moravě podobným falešným hrdinstvím většinou moc netrpí) se pojem "pivo" a "jít na pivo" v podstatě ztotožnil s "jít na spodně kvašený ležák plzeňského typu". Skutečně, pod termínem "pivo" si u nás většina "pivařů" představí skutečně jen ležák plzeňského typu a zcela ignoruje, že existují i druhy jiné. Přijde mi to podobné jako kdyby, někdo tvrdil, že nejlepší kuchyně na světě je právě ta česká a zakládal to na tom, že nikde jinde neumí tak dobře udělat svíčkovou (a obecně věci s knedlíky). K tomu si ještě připočtěme pocit "jak jsme to tomu světu zase nandali" a opakované mantry o tom, že se tu prostě vaří nejlepší pivo a basta a.... výsledek máme tu.

 

Oktoberfest
Zdroj: Profimedia

 

Když potom ale Čech někdy vyrazí ze své sociální bubliny, tak se nestíhá divit, co se to pije jinde. Obvykle daná piva ochutná, neodpovídají jeho představě "tradičního piva" (všichni ale víme, jak to s těmi "tradičními věcmi" často bývá) a odvrhne je s tím, že je to patok (a ano, i toho jsem byl několikrát svědkem) a jen si zabrouká, že na "naše" (všimněte si tohoto organického pojetí národa) pivo to prostě a jednoduše nemá. Čert už vem fakt, že "naše" průmyslově vyrábějící pivovary už v podstatě nejsou "naše".

 

Zahleděnost do své vlastní (skutečné, či domnělé) výjimečnosti je překážkou, která brání některým lidem nahlédnout na situaci s aspoň trochu větší objektivitou. Poslední dobou se to ale podle mého trochu mění, minimálně ve velkých městech (Praha, Brno) lze nalézt pivní bary v nichž se nekouří (ano, takhle hrozně se tam omezuje svoboda!!:-)) a které se specializují na nabídku různých druhů piv. Plzeňský ležák je totiž jen jednou z několika větví jinak poměrně košatého pivního stromu a omezovat se jen na něj mi přijde trochu omezené. Máme tu svrchně kvašená piva (kde kvasnice docela dlouho ještě "zrají" v kádích a mladina v sudech a tancích, kvasí se tu o teplotě zhruba 16 - 20 stupňů celsia, atd.), mezi svrchně kvašená piva patří Ale, pšeničná piva, ale třeba i takový Stout, apod. Dále existují i různé speciály typu belgický Lambic (patřící mezi tzv. spontánně kvašená piva), či třeba má oblíbená IPA.

 

IPA je zkratka pro Indian Pale Ale (a pokud jste četli pozorně, tak víte, že patří mezi piva svrchně kvašená). Jeho tradice je relativně nová, sahá do 19. století, kdy Británie dopravovala pivo do své indické kolonie. Toto pivo se ale při cestách lodí, které byly setsakra dlouhé, docela kazilo. Řešení se však našlo (když už jde o pivo, lidé se dokážou překonávat :-)), v pivu se zvýšilo množství cukru, chmele i obilí, což výrazně zvýšilo alkohol v nápoji a lahodný mok tak mohl k britským vyčerpaným soldátům a úředníkům dorazit celkem bez úhony. Není se tedy čemu divit, že v Čechách (nemaje zámořskou kolonii) se něco podobného až do nedávné doby moc nechytlo.

 

Na pivu
Zdroj: oficiální zdroj

 

Dnešní člověk je ale člověkem toužím poznávat různé chutě a hédonisticky si v nich rochnit. Vzdělanému a kosmopolitně založenému člověku generace Y už nestačí dát si "tradiční české pivo", ale rád zkoumá různé chutě (a co si budeme povídat, se svrchně kvašenými pivy se tvůrci mohou daleko více "vyřádit", než s v podstatě o poznání rigidnějšími ležáky), porovnává je, zjišťuje si o pivu informace, apod. V podstatě se dá říci, že se ve svém popisu blíží našemu pojetí "vinaře" tak, jak jsem jej definoval v úvodu tohoto článku.

 

A tímto "oslím můstkem" se tak dostávám k myšlence, která mi vrtala hlavou už při psaní prvních vět zde. To, že někdo takříkajíc "chodí na pivo", nemusí nutně dnes už znamenat, že je to obtloustlý stařík se zažloutlými vousy a nehty, klopící do sebe desátou plzničku. Složení pivařů se za posledních cca 5 - 10 let trochu změnilo. V pivních barech (doporučuji Pivovarský klub, Zlé časy, Kulový blesk) rozhodně klientela vypadá trochu jinak a to stejné se dá říci i o kultuře tamního prostředí. Být "pivařem" tedy už dnes nelze a priori považovat jako něco stigmatizujícího a dehonestujícího. Pivní kultura v České republice zažívá nebývalý boom (jen se podívejte kolik neustále vzniká nových malých pivovarků, které si pivo často vaří tak nějak po svém a krom tradičních ležáků neopomenou i na různé speciály, apod.), jen v Praze je dnes asi 30 pivovarů (!!). Někteří nadšenci praktikují i tzv. "homebrewing", tedy nastudují si patřičné informace (mají k tomu u nás i stránku http://www.homebrewing.cz/), nakoupí zařízení a zásoby a pak už jen vaří, vaří a vaří...

 

Destigmatizace slova "pivař" je tak podle mě už jen otázkou času.

 

Blog.cz/eluin

Diskuze