Klávesové zkratky na tomto webu - rozšířené Na obsah stránky Na hlavní stránku Přejít do archivu Přejít na televizní program Přejít na tn.cz Přejít na stránky Nova Cinema
Přihlášení »  |  Registrace »
reklama

Jednoho listopadového rána sedím na terase našeho bytečku, jako tehdy každý den, vychutnávám si ranní kávu a první cigaretu.

Nejlepší sport je kafe a dort

Běh
zdroj: Thinkstockphotos Běh
aktualizováno 10.01.2017, 00:00 | 10.01.2017, 00:00 | blog.cz

Jednoho listopadového rána sedím na terase našeho bytečku, jako tehdy každý den, vychutnávám si ranní kávu a první cigaretu.

Článek je převzatý z blogu trirokynaceste.blog.cz.

Nemůžu se ani po třech měsících nabažit toho nádherného výhledu na Costa Dorada .Vždy jsem si přála bydlet tak, abych měla výhled na moře a na pláž. Když k tomu ještě přičtu úžasnou a nenapodobitelnou Barcelonu, no co vám budu povídat.

Kromě východů slunce nad mořem celou tu dobu pozoruji ještě jednu věc. Sportovce. Přesněji běžce. Různého věku, odlišného pohlaví i rozdílných kiláží (tonáží). Vždy ale jen pozoruji. Nikdy by mě nenapadlo se vrhnout na sport.
I dnes jsem přesvědčena, že třeba takový běh je vývojový přežitek. K čemu vlastně je? Kdysi dávno, chápu, bylo potřeba zdrhnout před dinosaurem nebo jiným saurem. Ale k čemu dnes? Maximálně tak kdybych potřebovala, dejme tomu, dohnat nějakou fuchtli, která by snad chtěla zalovit v mém rybníčku, jako abych jí vytrhla chomáč vlasů a vysvětlila, že tady už je vyloveno a tenhle chlap je můj, můj, můj. Ale jinak? Nenacházím na něm nic smysluplného.

Toho dne ovšem byly asi nějaké erupce na slunci, neumím si to jinak vysvětlit. Rozhodla jsem se, že začnu běhat. Fyzičku jsem měla tak akorát na plážování a bar a postava se začínala nějak zvláštně formovat. Jasně, zprvu pomohly stahovací gaťky, podržely všechno kde má být, ale časem nejen podržely, ale také vytlačily. Myslím jako, že tajdle to stáhly a zpevnily, ale co už se nevlezlo, to tudle překypělo ven. A klepalo se to jako rosol.

Nápady a činy jdou u mě ruku v ruce. Dopíjím na ex kafe a jdu probrat šatník. Nejsem si úplně jista, jestli mám ve skříni cokoliv, v čem by se dala tahle činnost provozovat. Závidím chlapům. Natáhnou trencle a tílko a jdou na věc. My holky to máme složitější. I při sportu musíme vypadat k světu
Revize šatníku mě nijak nepřekvapuje. Nic vhodného. Letmo mrknu na hodiny. Je devět. Za půl hodiny otvírá nákupní centrum, něco dokoupím a jdu na to. Cestou se ještě stavuji v cukrárně na zákusek a další kafe.

Vybrat legíny a top, který plní zároveň funkci podprdy, mi problém nedělá. Boty jsou kámen úrazu. Po hodině zkoušení, kdy už ze mě leje pot jak z německého turisty, se ke mně připlouží obsluha, jako jestli nepotřebuji poradit. No jasně, jasně že chci poradit. Vysvětluji problém. Dostávám záludnou otázku. Prý jestli chci boty na cross nebo stadion. Dlouhé nebo krátké tratě? Cítím, jak mi po zádech tečou čůrky potu. Sakra, to tady nemají klimatizaci? Ještě chvilku a bude pode mnou kaluž. "Dlouhé, rozhodně dlouhé tratě", odvětím. Odvádí mě k jinému regálu. Beru první, které ladí se zbytkem ohozu a zároveň splňují podmínku "žádný obrázek Hello Kitty", platím, odcházím. Jako dárek dostávám brožuru "Během pro život" a pozvánku na Barcelonský silvestrovský maraton. Konečně si někdo všiml mého nadání. Té síly, která ve mně dříme a to jsem ještě nevyběhla. Počkejte za měsíc.

Doma na sebe oblékám nový outfit. Perfektní. Jen nevím, jestli ten top není moc těsný. Vypadám v oblasti hrudníku spíš jako kluk. Na druhou stranu, stále lepší, než kdyby mě celou cestu měly ty moje jedničky fackovat.

Sjíždím výtahem do přízemí. Kolem vrátného procházím svižně, zatahuji břicho. Rozklusávám se.

Prvních 50 metrů. Nasadila jsem moc ostré tempo. Musím brzdit, čeká mě ještě pár kiláků. Na přechodu je zaplať bůh červená, takže mám důvod zastavit. Klepou se mi kolena. Na hlavní trať, jak jsem profesionálně nazvala plážovou promenádu, raději zvolna dojdu. Abych nebyla za trapáka, alespoň se tvářím unaveně, jako že už mám nějakej ten kilák za sebou a teď už jako že dělám jen nějaké ty uvolňovací cviky.
Na začátku tratě okukuji, jak to dělají ostatní. Jasně, mám svůj styl, ale je třeba ho doladit. Nasazuji sluchátka, volím svižnou muziku, tři dva jedna a běžím.

Celou cestu mám pocit, že mě něco plácá po zadku. Tak roztomile rytmicky. Otáčím se a zjišťuji, že je to cenovka na legínách. Zkouším ji utrhnout. Drží mrcha, zaberu víc. Povolila. Ve stejný okamžik také cítím, že kromě cedulky povoluje i guma v pase a praská mi v koleně. Zabrána do cedulky jsem blbě došlápla. Nohou mi projíždí pekelná bolest.
Naštěstí jsem neběžela moc rychle, dům je ještě na dohled. Sundávám sluchátka, přidržuji kalhoty a pajdám domů.Ujít těch 150 metrů mi trvá celou věčnost.

Doma se ani nevysvlékám, sedám na terasu a rozklepanou rukou si zapaluji cigáro. Koleno mám oteklé, jsem upocená. Večer jedu na pohotovost. Dostávám injekci, stahovací obvazy a klid na lůžku.

Druhý den ráno opět sedím na balkoně a vzpomínám na Halinu a její slogan: "Nejlepší sport je kafe a dort". A "cigáro k tomu" dodávám já. Na obzoru se objevuje plachetnice. Se zájmem ji sleduji. Tohle je sport pro pravou ženu a ne nějaký běh. Budu si s partnerem muset vážně promluvit. Ale to až jindy. Až se trochu zmátořím a on rozdýchá účet za můj nový sportovní ohoz.

Další články autorky najdete na jejím
blogu.

0 hlasů
Vaše hodnocení